2. Thajsko- Bangkok a jeho památky
Čtvrtek v 17:00 | Tereza
Hlavním místem, ke kterému směřují kroky snad všech návštěvníků Bangkoku, je Wat Phra Keo- Královský palác, bývalé sídlo thajských králů. A tak jsem se s klukama projela lodí po řece a vydala se do tohoto nejposvátnějšího thajského komplexu.
Leží v centru, na umělém ostrově Ratanakosin poblíž řeky. Celý areál je obehnán hradbami a je to jednou z mála památek, kde platí striktní nařízení ohledně oblečení - dlouhé kalhoty, sukně, uzavřené boty a hlavně zakrytá ramena.
Tohle jsem věděla dopředu a tak jsem si sebou do kabelky přibalila šátek, že se do něj zabalím. Bohužel s šátkem mě tam taky nepustili a tak jsme si oblečení museli půjčit. Já jsem vyfasovala pánskou košili a kluci, kalhoty, které připomínaly tepláky na gumu. ( Ono to vlastně byly tepláky na gumu.
)
)
Slušelo nám to ohromně a ještě ohromnější v tom bylo vedro. Takže místo abych se kochala královským palácem, chtěla jsem být ve stínu, svléknout se a polévat se studenou vodou. Opět jsem se ujistila, že jsem opravdu nejspíše zimní tvor. Jelikož to vedro pro mě bylo opravdu ubíjející a i když z té krásy až oči přecházely, já se občas nedokázala soustředit.
Snažila jsem se vydržet a tak naše další kroky směřovaly do Wat Pho a říká se mu také "chrám ležícího Buddhy", podle zdejší sochy ležícího Buddhy, která je se svou délkou 46 m a výškou 15 metrů největší v Thajsku. Je pokryta zlatem a chodidla jsou vykládána perletí na 108 místech vyznačujících pravého Buddhu.
Je zde také 108 misek a prý vám přinese štěstí a dlouhý život, když do každé z nich vložíte minci. Já bohužel u sebe 108 mincí neměla. Ale uklidnovala jsem se tím, že z Filipín nosím na krku amulet štěstí, kteří vyrobili lovci lebek z kmene Ifuago. A to by snad mělo stačit.
1.Thajsko- Město andělů
Čtvrtek v 16:20 | Tereza
Už pár let mám v hlavě seznam zemí, které bych chtěla jednou vidět. Občas tam cosi přidám a občas si říkám, že bych nejraději viděla celý svět.
Pár snů se mi už splnit podařilo a ty ostatní jako třeba Vietnam, Peru, Kambodža, nepál, Aljaška, Indonésie atd.mě doufám čekají.
Pár snů se mi už splnit podařilo a ty ostatní jako třeba Vietnam, Peru, Kambodža, nepál, Aljaška, Indonésie atd.mě doufám čekají.Popravdě Thajsko na mém "seznamu" nikdy nebylo. Ale jelikož je to z Číny blízko, letenka byla za slušnou cenu a společnost mi dělali dva kamarádi - RJ a Johnson z Kanady, dlouho jsem neváhala. A taky jsem pak nelitovala.
První zastávka byla v Bangkoku, hlavním městě, nazývaným též městem andělů. Leží na řece Chao Phraye poblíž jejího ústí do Thajského zálivu. Počet obyvatel se dá prý pouze odhadnout a je to něco kolem 9 miliónů.
BK na mě působil jako směs moderní doby a zároveň středověku - a to vše vedle sebe, na sobě, i přes sebe. Na jednu stranu všude kolem vidíte hektické moderní město a mezi tím vším jsou skvostné chrámy ( waty ), zlaté sošky Budhy a různé turistické lákadla.
Tato metropole má mnoho "nej" v kladném i záporném smyslu. Je například údajně dnes nejznečištěnějším městem na světě, co se smogu týče. Je pokládáno za nejteplejší mezi 105 největšími městy. ( A to jsem opravdu pocítila na vlastní kůži ) Zároveň však Bangkok patří k nejoslnivějším městům na světě a z toho všeho zlata kolem vám až oči přecházejí.
Při procházení nočními ulicemi, kde se dá sehnat téměř cokoliv, jsme okukovali místní krásky. Trochu mi to připomínalo "Red Light Distrikt v Amsterdamu" , jelikož tolik polonahých slečen u tyčí se vidí málo kdy. U vchodů do barů a klubů jich postávaly hloučky a lákaly všechny kolemjdoucí na všelijaké show. Co si tak člověk může představit třeba pod takovým názvem "Ping-pong show "? Stoprocentně nečekejte bezkontaktní míčový sport hraný s pálkou.
Polovina z nich také byli slavní thajští Ladyboys, které většinou poznáte velmi snadno již podle vzhledu. A když si nebudete jisti vzhledem, prozradí je jejich hlubší, k ženě se nehodící hlas a až přespříliš ženské pohyby a gesta.
Podle některých jsou ladyboys považováni za magicky obdařené a jsou uctíváni, podle jinýchjsou už tradičně součástí thajské kultury . V rámci buddhismu jsou tolerováni a jsou vnímáni jako naprosto normální součást společnosti.
Ps : Plný název města Bangkok je mimochodem : Krung Thep Maha Nakhon Amon Rattanakosin Mahinthara Ayutthaya Mahadilok Phop Noppharat Ratchathani Burirom Udom Ratchaniwet Mahasathan Amon Phiman Awatan Sathit Sakkathattiya Witsanu Kamprasit. A je zapsán pro svou délku v Guinessově knize rekordů.
Svátek práce a hurá do Thajska...
29. dubna 2012 v 4:31 | Tereza
Jelikož se v Čínské lidové republice bude slavit Svátek práce a tím pádem máme všichni dovolenou. Koupila jsem si letenku do Bangkoku, opět sbalila batoh a za pár hodin už budu sedět v letadle směr Thajské království. Potřebuju si zase trochu odpočinout od Číny a opět načerpat pozitivní energii na dalších pár měsíců tady ...
Takže letos se na 1.máje nejspíše budu líbat kdesi pod "rozkvetlou palmou" na ostově Koch Chang... 
a fakt už se těším !!
a fakt už se těším !!Spánek a pyžama
23. dubna 2012 v 15:11 | Tereza
Spát kdekoliv a v kteroukoliv denní dobu je další čínskou specialitou. Opravdu nikde jsem ještě neviděla přes den tolik spících lidí najednou. Do teď občas fascinovaně pozoruju ruzně pokroucené lidi v autobusech, metru, v obchodech, v restauracích. někteří hlasitě chrápou, občas slintají a v polospánku sebou trhají.
Usíná se tady při cestách do práce, z práce a občas i na lavičce při čekání. Aby se to veřejné přespávání čínským úřadům nevymklo úplně z ruky, tak třeba na autobusových zastávkách můžete najít lavičky, na kterých se stěží udržíte i v sedě.
Když si lidé nemohou složit a opřít hlavu na ruce před sebe, nejlépe na stůl. Vezmou za vděk čímkoliv. Jako opěrka v autobuse klidně poslouží i vaše rameno a to i potom, když je několikrát odstrčíte. Bohužel v přecpaných autobusech se tak mačkáte, že moc šancí kohokoliv odstrčit nemáte. Od 12:00 do 14:00 je tady jako po vymření a spí opravdu všichni. Když přijdete do obchodu, prodavače za kasou musíte občas vzbudit, aby vám vůbec něco prodal.
Lidé tady pracují v podstatě v kuse, a něco jako volno neznají, tak se vlastně není čemu divit. Většina jich ve svých obchůdcích v přízemí domů, které lemují ulici, zároveň i bydlí,vaří, kouká na televizi,děti píší úkoly do školy a hrajou si. Obchod a zbytek prostoru odděluje akorát závěs.
Další věc kterou bych ráda zmínila jsou pyžama. Je to výrazný rys místních ulic. Poměrně často můžete potkat lidi v pyžamu, na procházce, při venčení psa, na nákupu. Dočetla jsem se, že samospráva se s tím těžce vypořádávala během Expa přímo v Šhanghaji, kdy své obyvatele nápisy jako "Pyjamas don't go out of the door; be a civilized resident for the Expo" vyzývala k převléknutí se před opuštěním domu. Prý snad i existovali dobrovolníci, kteří hlídali svá okolí a posílali lidi v pyžamu se domů převléci. Nicméně převýchova se naštěstí nepovedla. Musím, říct, že mé spolubydlící sice ven v pyžamu nevycházejí, ale zato doma ho používají jako jakýsi domácí oděv.
Pyžamo se prý dostalo do číny v 70. letech. Vzhledem k tomu, že většina obyvatel nikdy předtím neměla speciální oblečení jenom na spaní, z pyžama se stal jakýsi symbol volného času, toho, že zrovna nepracuji.
Osud odpadkových košů
11. dubna 2012 v 11:26 | Tereza
Vztah k životnímu prostředí by měl mít svým způsobem každý z nás. Stačí základ. Například vědět, že by se odpadky neměly vyhazovat na zem nebo odhazovat do řeky, ale do odpadkových košů.
V Číně to bude ještě běh na hodně dlouhou trať. Odpadkových košů tady je dostatek, dokonce i v autobusech. Bohužel je málokdo používá. Popravdě spíše se používají jako veřejné toalety pro ratolesti. My jsme všichni čůrali a kakali do plenek, a nebo s námi tatínek zaběhl za keřík. Tady všechny malé dětinosí kalhoty s dírou v rozkroku, a tím pádem to pouští tam, kde zrovna jsou. Nechci vědět, jak to tady třeba vypadá v domácnosti.
Větší děti si už umějí říct, a tak čůrají do košů. Do jakýchkoliv košů a kdekoliv. Venku, v metru, v supermarketu. Občas tady bývá hodně mokro a přitom neprší.
A tak je odsud košů v Číně zapečeten. A lidé odhazují a vylívají na zem a do řeky cokoliv. Řidič při čekání na semaforu začne uklízet auto, tak, že vše vyhazuje z okýnka. Prodavači veškerý nepořádek ze svých obchodů a restaurací prostě vymetou na ulici a je jedno, že zrovna procházejí lidé kolem. Maminka rozbalí svému dítěti čokoládu a obal odhodí za sebe. A asi největší vrchol všeho bylo, když jsem v autobuse nejednou viděla, jak kdosi dopil pití v plastové láhvi. Počkal, až se na další zastávce otevřou dveře a místo do koše před sebou u řidiče, to prostě vyhodil dveřmi mezi čekající lidi.
Mohla bych to popisovat donekonečna. Kroutím nad tím akorát hlavou a říkám si, kde se stala chyba.V mé fázi snahy a agrese jsem lidem občas jejich odpadky sbírala a vracela jim je do ruky. A nebo jsem je před nima zvedla a hodila do koše . Výsledek : Byla jsem ještě větší atrakce než normálně. Nechápavě na mě hleděli. A mě to po pár měsících přestalo bavit.
Je to škoda. V téhle přelidněné zemi, v přecpaných městech by to hned vonělo a vypadalo o trochu lépe, kdyby lidé více přemýšleli nad tím co dělají.
Další články
- Qingming Festival/ Čínské dušičky 5. dubna 2012 v 10:45
- Moje malá válka 1. dubna 2012 v 9:57
- My čekali jaro – a zatím… 27. března 2012 v 12:04
- 4. Filipíny - Couchsurfing v Manile 1. března 2012 v 9:57
- 3. Filipíny – Když se sen stavá skutečností 24. února 2012 v 9:02
- 2. Filipíny – Plán cesty 23. února 2012 v 10:31
- 1. Filipíny – Jak to všechno začalo 22. února 2012 v 2:16
- Chungking Mansions 19. ledna 2012 v 10:47
- Hongkong podruhé 18. ledna 2012 v 8:04
- Vánoce a Silvestr 31. prosince 2011 v 12:26
